Adorace a útěcha

Když jsem byla malá,celá rodina se snažila,abych se naučila mít ráda Pána Boha a on se postupem času stal mým nejlepším přítelem (v současné době jejich snažení sklízí zasloužené ovoce a já jsem jim za to nesmírně vděčná).

Začalo to modlitbičkou Andělíčku můj strážníčku…. a vyvíjelo se s přibývajícím věkem.

V době 1.svatého přijímání se kolem mě začalo stále častěji vyslovovat slovo ADORACE.

Ačkoli ho doma často používali hlavně prarodiče nikdo mi pořádně nevysvětlil co to vlastně znamená.Později jsem pochopila sama asi tolik-Pan farář vytáhne ze skříňky to „SLUNÍČKO“ :oD my se pomodlíme všechny modlitby co známe,klečíme tak dlouho dokud nám neodumřou kolena a jdeme domů. J Až za hodně dlouho jsem pochopila jak moc jsem se pletla….

 V následujících letech moje víra procházela z mnoha důvodů těžkou krizí a že bych sama dobrovolně klečela před svatostánkem to ani náhodou.

 Důležitý zlom nastal před dvěma  lety po přijetí biřmování do života mi vstoupil Duch Svatý převrátil můj dosavadní stereotyp vzhůru nohama a vrátil mě na cestu ze,které jsem sešla jako ta neposlušná ovečka.Začala jsem chodit pravidelně a s velkou radostí ke svátosti smíření i na mši svatou a mému životu se vrátil smysl.

Tajemství adorace mi však stále zůstávalo skryto,naštěstí ne nadlouho J

 Jednou za mnou přišla kamarádka,seděly jsme, pily čokoládu,povídaly si o všem možném a náš rozhovor se pomalu stáčel velmi zvláštním směrem (dodnes nevím jak k tomu došlo,ale jsem za to ráda):Co dělat když je člověk,nešťastný sám a má problémy? Lucka zničehonic povídá „No já když nevím kudy kam jdu za Pánem Ježíšem a se vším se mu svěřím.“

 Ta věta mi pořád zněla v hlavě a přemýšlela jsem co tím asi myslela vždyť při adoraci se přece jenom pomodlím a jdu domů,s nikým nic nerozebírám nic nikomu nesvěřuji nebo snad ne??

Nevím……

 Naštěstí se naše rodina už roky přátelí s jedním velmi dobrým knězem a tak,když jsem zase měla možnost se sním vidět a osaměli jsme zeptala jsem se: „Otče co je to vlastně adorace?“

Bylo mi tehdy hrozně trapně,díval se na mě tak nevěřícně jako bych mu oznámila,že zítra letíme na Měsíc.Konečně mu došlo že tu otázku myslím vážně a řekl: „Adorace je rozhovor….rozhovor dvou nejlepších přátel……přátel,kteří sobě navzájem bezmezně věří a mohou si říct ÚPLNĚ VŠECHNO……co je trápí,z čeho mají radost, co potřebují…..To je adorace.“

 To mi stačilo,a protože šel právě na mši jejíž součástí byla právě adorace šla jsem sním s odhodláním okamžitě to vyzkoušet.

Jen co jsem si klekla pocítila jsem náhlou,velmi příjemnou změnu.Už tam nebylo jenom „sluníčko“připadalo mi,že naproti mně sedí Ježíš-můj nejlepší přítel a říká „Mluv,otevři své srdce a řekni mi o všem,o svých radostech,bolestech,touhách…….mluv a neboj se,jsem tu pro Tebe.“

Byla jsem z té změny v takovém šoku,že jsem ze sebe nevypravila ani slovo,jen klečela,dívala se a otec mě celou tu dobu s úsměvem sledoval.

Když jsme se opět setkali před kostem podal mi lístek,na kterém stálo-ADORACE A ÚTĚCHA-PAULÍNKY a řekl „Kup si tuhle knížku,ona ti pomůže“

 Druhý den jsem si pro ni došla do knihkupectví a ještě ten večer jsem ji jedním dechem přečetla nestačila jsem se divit kolika různými způsoby se adorace vést a kolik se toho dá říct.

 Od té doby je pro mě adorace nedílnou součástí duchovního života a co víc já se na ni TĚŠÍM možná i díky téhle malé nenápadné knížce!!!

 Co napsat na závěr? Snad jen Paulínky díky za Vaši práci,a za tuhle knížku,kterou můžu všem jen doporučit obzvlášť. Jen tak dál J