Trvalý a dobrý zpovědník je lepší něž psychiatr =o)

Příběh či spíše životní peklo se začalo odehrávat před sedmi lety.Byl to den jako každý jiný a přece jen byl něčím výjimečný.Dům byl skoro prázdný-kromě mně,mamky a psa v něm nebylo živé duše.To se u nás moc často nestává a tak jsem si plnými doušky vychutnávala krásně sluníčkový,klidný prázdninový den.To ovšem trvalo jen do té doby než přijel táta a oznámil nám,že si našel přítelkyni,která mimochodem má tři děti a od nás,že odchází.V tu chvíli se mi život zhroutil jako domeček z karet.Prosila jsem ho,aby zůstal,ale nebylo mi to nic platné.Když zvuky kol dozněly psychicky jsem se zhroutila.I přesto,že mi bylo šíleně zle měla jsem ještě tolik sil abych doběhla na hřbitov a až tam se sesypala úplně.Zřejmě vám teď v hlavě naskočí otázka: Co proboha dělala na hřbitov? Ano je to asi zvláštní,ale tam odpočívá někdo kdo je mému srdci ze všech lidí co jich na světě je nejdražší i když jsem ho neměla nikdy možnost poznat-moje sestřička-moje dvojče.Sedla jsem si k náhrobku a asi dvě hodiny jsem se zrakem upřeným na sestřinu fotku prolévala slané potůčky slz.Možná se  ptáte proč vám to povídám,ale svůj důvod to má,protože právě tehdy mi bylo snad úplně nejhůř za celý můj život a stalo se to co se stát nikdy nemělo.Když se mi podařilo aspoň trošku otupit bolest podvědomě jsem začala hledat někoho kdo je zodpovědný za vše co e stalo…napadali mě všichni možní lidé přes rodiče,prarodiče a bohužel došlo i na Boha-přišlo mi totiž úplně nejlepší všechno svést právě na něj přes ztrátu sestry až po rozvod rodičů-dnes už vím jaká to byla hloupost.A právě tehdy plamínek mojí už i tak chabé víry uhasl docela.Samozřejmě do kostela jsem chodit nepřestala ale to jen z toho důvodu abych doma nemusela poslouchat kázání…….

Čas utíkal jeden rok míjel druhý,vztahy v rodině se nelepšily ba naopak byly čím dál horší stejně jako můj psychický stav a tak jsem začla uvažovat o odborné pomoci psychiatra,ale pořád jsem si říkala:Nejsem přece  blázen…..musí být i jiná možnost.Jistě že mě napadlo,že by mi mohlo pomoci znovunalezení víry a svátost smíření,ale myšlenka že bych měla to vše co v sobě nosím včetně nenávisti ke svému otci sdělit knězi mě natolik děsila že jsem tento důležitý krok pořád odkládala….Odkládala jsem to dokonce tak dlouho až přišla další osudná rána…….

Náš kněz náhle zemřel a najednou tu nebyl nikdo kdo by mě vyslechl a hlavně mi poradí a já jsem věděla že to všechno v sobě budu muset držet ještě hodně dlouho než najdu důvěru  jinému knězi…DALŠÍ VELIKÁNSÝ OMYL  BOHUDÍKY……

Dva měsíce byla naše farnost bez kněze..až začátkem prosince se na nás usmálo štěstí-já za sebe mohu říct stal se zázrak =o)

Přišel totiž někdo a ten někdo se jmenuje O.Miroslaw a pomohl  mi ten plamen nejen znovu zapálit  ale napomohl i tomu aby se z malého plamínku stal pořádný oheň….ale pěkně po pořádku….

Moc velkou důvěru jsem k němu z počátku neměla a tak pro mě první zpověď u něj těsně před vánocemi byla utrpením,které se ještě zvýšilo když jsem zjistila že nezpovídá jako obvykle ve zpovědnici ale pěkně z očí do očí v zákristiji !!!!!Málem jsem se složila…..červená až za ušima jsem se tedy nakonec vyzpovídala,ale žel Bohu ta zpověď nebyla dobrá to nejdůležitější jsem totiž držela v sobě…Zřejmě to poznal,protože se z ničeho nic zeptal:Nechceš mi ještě něco říct?.....instinktivně jsem zavrtěla hlavou  a on na to.Tak až si to rozmyslíš přijď….kdykoliv…vždyť víš kde mě najdeš….Neřekla jsem nic a odešla ,ale ta věta mi stále zněla v uších…..

Dny plynuly a můj zájem o víru rostl….Nejen,že jsem začala chodit na mše co nejčastěji to šlo-podotýkám že mě to znovu začlo bavit,účastnila jsem se i různých  biblických hodin,zájezdů a dokonce  po večerech listovala Biblí…….jediné co mě trápilo bylo že jem ve zpovědi nevyznala vše co jsem měla…..a pak ta věta……..

V hlavě mi znělo:Musíš mu to říct jinak se zblázníš…chce ti pomoci.

No a tak jsem jednoho krásného dne sebrala všechnu odvahu a vysypala mu vše do nejmenších detailů……ta úleva byla neskutečná…nejedno ze mě všechno spadlo a já si uvědomila že přede mnou sedí ten nejlepší psychiatr na světě =o)

Tím ale jeho pomoc neskončila nejen že mi pomáhá i nadále,ale 11.9.2011 jsem díky němu přijala svátost biřmování a v ten den byla moje víra zachráněna….

Teď bohužel otec odchází do jiné farnosti ale já nikdy nezapomenu co všechno pro mě udělal v modlitbách na něj budu pamatovat pořád a budu ráda když ještě 6někdy budu mít možnost přijmout právě od něj….

Možná je to až moc upřímné a otevřené ale je zde vidět,že psychiatr není jediným řešení problému. =o)